Prohraný život
- Warrior
Menej
Viac
- Príspevky: 9
- Získaných poďakovaní 3
pred 15 rokmi 10 mesiacmi #127
od Warrior
Odpoveď od Warrior na tému Odp.:Prohraný život
Velmi pekny pribeh. . .A presne tam vobec nejde o peniaze. . .To je to posledne o co ide a je jedno kolko ti blika...ci 10,100,1000,10000,100000...Poznam to dobre...Nezazil som to az v takej miere zeby som bol zadlzeny,mal som dobry prijem ale nici to ako jed v zile...A NATOM NIKTO NIKDY NEVYHRAJE...a LIMITOVAT HRANIE JE ZBITOCNE..Vypustit zo zivota totalne...A lutujem ze som prvykrat ked som do toho vhodil vyhral...Diabol mi dal svoje prachy do prenajmu ktore som mu vratil aj s urokmi..minimalne par dovoleniek pri mory
Prosím Prihlásiť alebo Registrácia pre zdieľanie konverzácie.
- Pedro
- Autor témy
pred 15 rokmi 10 mesiacmi #101
od Pedro
Prohraný život bolo vytvorené Pedro
Jak a proč hraje hazardní hráč?
Skutečný hráč (lépe řečeno Gambler) totiž nehraje pro peníze. Ani pod damoklovým mečem dluhu..Pokud říká, že ano, v podstatě hledá sám pro sebe ospravedlnění pro další nesmyslné mačkání tlačítek nebo obdobně bohulibé činnosti.
Peníze na zaplacení sekery se shánějí jinak. Povětšinou další sekerou, která se navýší o potřebnou částku na další hru. Poté, co se co dlužník dostatečně proflákne, přijdou na řadu samozřejmě méně bezpečné varianty. Podle nátury a gusta dotyčného, nebo i podle vynalézavosti věřitelů. Sám jsem se před 15 lety namočil do maléru, za kterého se do smrti nevylížu. Vždycky ale po zaplacení dluhu zbylo na hru.
Vědomí dalšího zdolaného schodu směrem dolů do pekel ja ale VŽDYCKY strašlivé. Ať v bedně/kartách/ruletě/? zmizí posledních 500, nebo poskedních 50.000.
Bezvýchodnost situace, vlastní ubohost a hrůza ze zítřka. Kradmý krok domů, snaha tvářit se, že se nic nestalo, když partner vyzvídá, "Kdes byl tak dlouho?". Probuzení hodinu po usnutí. Potřeba řvát do noci strachy se nuceným mlčením transformuje do záplavy vlastního páchnoucího potu.
Ráno útěk. Tvářit se na všechny strany, že vše je v pořádku, že vše je pod kontrolou. Uprostřed horečného přemýšlení, kde vzít na splacení dluhu a na hru volá manželka: "Nemám na jídlo."
Problém jídla okamžitě přebírá prioritu. Hlavně aby to doma vypadalo, že jsem o.k..
Půl hodiny ponižování se, srdcervoucí telefonáty těm, kterým ještě nedlužím. Nakonec se kámen ustrne. Kámoš půjčí tisícovku, co dostal jako úplatek. (v roce 1992 nákup na 14 dní !!!)
S čerstvě nabytou tickou kroky neochvějně míří k herně.
Monolog cestou: "Nechoď tam, je to nesmysl, ty prachy tam samozřejmě necháš a budeš zase ve větší prdeli... Holky doma koukaj do prázdný lednice, nebuď idiot."
Po hodině skelný pohled na naposledy se otáčející válce, s nadějí, že ještě není konec. Je. Jako už stokrát před tím. Jít domů, přiznat, že nemám ani floka a koukat se na tchýnin pohled směrem k manželce "já tě před ním varovala!"? Ne. Zavolá se kámošovi, přespí se u něj. Hlavně na to nemyslet. Chlast, tráva a kdovíco ještě pomůže...
"Zejtra budou prachy, puč mi dvě kila na večer do knajpy. Půlka pučenýho honem do mašiny. Tý vole, vono to koplo, pětikilo je doma - jak - vrátit dvoukilo, říkal jsem zejtra, ne?"
Na pivo tentokrát zbude. Spousta chytrých řečí, poslední otočení válců, skelný pohled, až teď si uvědomíš, že s pětikilem by se bývalo dalo jít domů se ctí....
Nikdy nešlo o to vyhrát.
Gamblerova vášeň nespočívá v plusových a mínusových výsledcích.
Viděli jste někdy gamblera, an jásá nad právě vyhranou tisícovkou, nedbaje, že za večer už tam "nastrkal" tisícovek deset? Výhra - ať malá nebo velká - nemá v jeho očích reálnou hodnotu. Stokoruna z automatu blikající není pro tuto chvíli ekvivalentem dvou mlék, deseti rohlíků a dvaceti deka šunky (z toho současného hubeného výčtu mě až polilo horko).
Výhra je příslibem do další hry.
Oddálením konce, který přijde vždycky.
Lhostejno, jestli první, druhý, nebo desátý den. Záleží na množství dostupných prostředků.
Jednoho dne konec ale přijde.
Všechny půjčky vypůjčeny, ostatní možnosti vyčerpány, rodiny ztraceny, přátelé okradeni.
Ego zlikvidováno, srdce zlomeno, bývalý charakter marně z posledních sil zápasí o poslední zbytky sebeúcty.
Aby člověk neskočil pod vlak, se musí stát zázrak.
Mně se stal.
Vlastně stalo se jich víc.
Zůstali mi rodiče (maminka a nevlastní táta) a několik přátel, kteří se neodvrátili, ani když jsem se choval úplně nejhůř. (A věřte, že pokud jde o mě, nebylo svého času opravdu o co stát. Před většinou z lidí z mého tehdejšího okolí mě dodnes hanba fackuje.)
Potkal jsem svoji druhou ženu. Se kterou jsem 13 let, se kterou máme kupu dětí a která bez reptání snáší všechny problémy, které jsem si do tohohle jinak úžasného vztahu přitáhl z minula.
No a taky jsem potkal Boha. Nejsem nijak ortodoxní křesťan, ale o Bohu už dávno nepochybuju a je mi v tom moc dobře.
Mám ale před očima i příběh bez zázraku.
Nedávno jsem tu o něm psal. Mám pocit, že čtenáři dopisu Pablovi si zaslouží malé vysvětlení.
Pablův zázrak se totiž nestal. Rád bych napsal, že jsem o něj do poslední chvíle bojoval, ale nebyla by to pravda. Pablo nám totiž nedal a nehodlal dát příležitost. Jednoho dne jsem mu volal z čísla, které neznal. Můj telefon už dávno nezvedal. Když pochopil, kdo mu volá, snažil se změnit hlas a tvrdil, že se jmenuje Nigrýn. Tehdy jsem pochopil, že jsem u konce s dechem.
Pavel Gros byl můj táta.
Zemřel v březnu 2006 za nevyjasněných okolností. Nikdy se nedozvím, jak k tomu vlastně došlo. Nevím, jestli šlo o sebevraždu, vraždu, nešťastnou náhodu.... Ani nevím, jestli mi ta nejistota vadí.
Co mi ale nadosmrti vadí, jsou "výherní" automaty všeho druhu.
U nás si tedy vybraly daň slušnou.
A ještě douška pro mravokárce:
Nikdo nemusí začít, ale nikdo nemůže bez vlastní zkušenosti říct, že je imunní. Je to zlo, které je potřeba přinejmenším bojkotovat. A nejlépe zakázat úplně.
NEVÍTE, JESTLI JSTE GAMBLER, DOKUD VÁM NEVYPADNE Z MAŠINY PRVNÍ TISÍCOVKA.
Víc info o autorovi zde
Skutečný hráč (lépe řečeno Gambler) totiž nehraje pro peníze. Ani pod damoklovým mečem dluhu..Pokud říká, že ano, v podstatě hledá sám pro sebe ospravedlnění pro další nesmyslné mačkání tlačítek nebo obdobně bohulibé činnosti.
Peníze na zaplacení sekery se shánějí jinak. Povětšinou další sekerou, která se navýší o potřebnou částku na další hru. Poté, co se co dlužník dostatečně proflákne, přijdou na řadu samozřejmě méně bezpečné varianty. Podle nátury a gusta dotyčného, nebo i podle vynalézavosti věřitelů. Sám jsem se před 15 lety namočil do maléru, za kterého se do smrti nevylížu. Vždycky ale po zaplacení dluhu zbylo na hru.
Vědomí dalšího zdolaného schodu směrem dolů do pekel ja ale VŽDYCKY strašlivé. Ať v bedně/kartách/ruletě/? zmizí posledních 500, nebo poskedních 50.000.
Bezvýchodnost situace, vlastní ubohost a hrůza ze zítřka. Kradmý krok domů, snaha tvářit se, že se nic nestalo, když partner vyzvídá, "Kdes byl tak dlouho?". Probuzení hodinu po usnutí. Potřeba řvát do noci strachy se nuceným mlčením transformuje do záplavy vlastního páchnoucího potu.
Ráno útěk. Tvářit se na všechny strany, že vše je v pořádku, že vše je pod kontrolou. Uprostřed horečného přemýšlení, kde vzít na splacení dluhu a na hru volá manželka: "Nemám na jídlo."
Problém jídla okamžitě přebírá prioritu. Hlavně aby to doma vypadalo, že jsem o.k..
Půl hodiny ponižování se, srdcervoucí telefonáty těm, kterým ještě nedlužím. Nakonec se kámen ustrne. Kámoš půjčí tisícovku, co dostal jako úplatek. (v roce 1992 nákup na 14 dní !!!)
S čerstvě nabytou tickou kroky neochvějně míří k herně.
Monolog cestou: "Nechoď tam, je to nesmysl, ty prachy tam samozřejmě necháš a budeš zase ve větší prdeli... Holky doma koukaj do prázdný lednice, nebuď idiot."
Po hodině skelný pohled na naposledy se otáčející válce, s nadějí, že ještě není konec. Je. Jako už stokrát před tím. Jít domů, přiznat, že nemám ani floka a koukat se na tchýnin pohled směrem k manželce "já tě před ním varovala!"? Ne. Zavolá se kámošovi, přespí se u něj. Hlavně na to nemyslet. Chlast, tráva a kdovíco ještě pomůže...
"Zejtra budou prachy, puč mi dvě kila na večer do knajpy. Půlka pučenýho honem do mašiny. Tý vole, vono to koplo, pětikilo je doma - jak - vrátit dvoukilo, říkal jsem zejtra, ne?"
Na pivo tentokrát zbude. Spousta chytrých řečí, poslední otočení válců, skelný pohled, až teď si uvědomíš, že s pětikilem by se bývalo dalo jít domů se ctí....
Nikdy nešlo o to vyhrát.
Gamblerova vášeň nespočívá v plusových a mínusových výsledcích.
Viděli jste někdy gamblera, an jásá nad právě vyhranou tisícovkou, nedbaje, že za večer už tam "nastrkal" tisícovek deset? Výhra - ať malá nebo velká - nemá v jeho očích reálnou hodnotu. Stokoruna z automatu blikající není pro tuto chvíli ekvivalentem dvou mlék, deseti rohlíků a dvaceti deka šunky (z toho současného hubeného výčtu mě až polilo horko).
Výhra je příslibem do další hry.
Oddálením konce, který přijde vždycky.
Lhostejno, jestli první, druhý, nebo desátý den. Záleží na množství dostupných prostředků.
Jednoho dne konec ale přijde.
Všechny půjčky vypůjčeny, ostatní možnosti vyčerpány, rodiny ztraceny, přátelé okradeni.
Ego zlikvidováno, srdce zlomeno, bývalý charakter marně z posledních sil zápasí o poslední zbytky sebeúcty.
Aby člověk neskočil pod vlak, se musí stát zázrak.
Mně se stal.
Vlastně stalo se jich víc.
Zůstali mi rodiče (maminka a nevlastní táta) a několik přátel, kteří se neodvrátili, ani když jsem se choval úplně nejhůř. (A věřte, že pokud jde o mě, nebylo svého času opravdu o co stát. Před většinou z lidí z mého tehdejšího okolí mě dodnes hanba fackuje.)
Potkal jsem svoji druhou ženu. Se kterou jsem 13 let, se kterou máme kupu dětí a která bez reptání snáší všechny problémy, které jsem si do tohohle jinak úžasného vztahu přitáhl z minula.
No a taky jsem potkal Boha. Nejsem nijak ortodoxní křesťan, ale o Bohu už dávno nepochybuju a je mi v tom moc dobře.
Mám ale před očima i příběh bez zázraku.
Nedávno jsem tu o něm psal. Mám pocit, že čtenáři dopisu Pablovi si zaslouží malé vysvětlení.
Pablův zázrak se totiž nestal. Rád bych napsal, že jsem o něj do poslední chvíle bojoval, ale nebyla by to pravda. Pablo nám totiž nedal a nehodlal dát příležitost. Jednoho dne jsem mu volal z čísla, které neznal. Můj telefon už dávno nezvedal. Když pochopil, kdo mu volá, snažil se změnit hlas a tvrdil, že se jmenuje Nigrýn. Tehdy jsem pochopil, že jsem u konce s dechem.
Pavel Gros byl můj táta.
Zemřel v březnu 2006 za nevyjasněných okolností. Nikdy se nedozvím, jak k tomu vlastně došlo. Nevím, jestli šlo o sebevraždu, vraždu, nešťastnou náhodu.... Ani nevím, jestli mi ta nejistota vadí.
Co mi ale nadosmrti vadí, jsou "výherní" automaty všeho druhu.
U nás si tedy vybraly daň slušnou.
A ještě douška pro mravokárce:
Nikdo nemusí začít, ale nikdo nemůže bez vlastní zkušenosti říct, že je imunní. Je to zlo, které je potřeba přinejmenším bojkotovat. A nejlépe zakázat úplně.
NEVÍTE, JESTLI JSTE GAMBLER, DOKUD VÁM NEVYPADNE Z MAŠINY PRVNÍ TISÍCOVKA.
Víc info o autorovi zde
Prosím Prihlásiť alebo Registrácia pre zdieľanie konverzácie.
Čas vytvorenia stránky: 0.074 sekúnd